JANU ČARKOVI

Antonín Klášterský

JANU ČARKOVI
My setkali se spolu dříve už: Vy ještě chlapec na voze jste jel s kravkami někam, asi pro jetel na pole vaše dolů od Heřmaně, a k Blanici já šel jsem, starší muž, kde lákal olší stín a louky vděk, a netuše, že básník ve vás roste, k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl maně, a vy jste smek’. A dnes já smekám zase před vámi, jak jímají mne vaše sloky prosté. Z nich čerstvé hroudy pach vstříc dýchá mi, Hůreckých lesů pryskyřičná vůně, kostelík vidím vaší rodné vísky, chalupy kolem, v olšinách mlýn blízký. Zas jak bych seděl u černavé tůně, již ze zasnění nevzrušil ni vlak, neb u své milé sosny osamělé se díval v dál, jak večer stíny stele, na modravý vrch skočický pnul zrak... Ach, ano, já v tom milém kraji pil jen zář a krásu plnými tak doušky, já u stříbřitých rybníků jsem snil a s knihou lehal do mateřídoušky, co vy jste těžce rost’ jak stromek, který ve skále má kořen, jed’ černý chléb a bídy hryzal kost, znal tvrdou práci, kterou klesal zmořen váš otec už; vy zřel jste, jak se prudce 54 k vám valí osud, pláč jak matkou třás’, když se kus pole musil prodat zas, a její tvrdé, mozolnaté ruce. A přec jak dva, již se už dávno znají a po letech se našli v jednom shluku a k tomu kraji tam u Blanice stejnou lásku mají, si stiskněm ruku! 55

Básně v knize Nové jihočeské melodie: