TOBĚ, KTERÁ VÍŠ.

TOBĚ, KTERÁ VÍŠ.
Podej mi svou ruku milou, svoji bílou malou ruku, její stisk mi kouzla silou ladí duši do souzvuku! Den byl parný, plný muky, a teď večer chladný, stmělý, přátelský stisk tvojí ruky je tak tichý, pevný, vřelý. Ve tvých očích hloub se stmívá, jakoby se v lese stmělo, zamodralý leskem splývá tmavý vlas na tvoje čelo. Ba, jak tě tak vidím celou v onom tmavém smutku šatě, 86 zdáš se mi být nocí stmělou, jež jde ke mně měkce, svatě. Nocí teplou, nocí vlídnou, nocí, jež tak krásná, tichá, jež mi v duši moji bídnou pochlad hvězd a vůni dýchá. Nocí, jež tak tajeplna pod hvězdama zářícíma, měkkými tak jako vlna rameny mě obejímá. Nocí, která plna hudbyhudby, i když vlaje beze zvuku, anděle mé hořké sudby, podej mi svou drahou ruku! S ní ten neklid, jenž se zmahá v srdci mi, lze snáze zmoci, zůstaň u mne, moje vlahá, moje dobrá, vlídná Noci! 87