Vřes.

Antonín Klášterský

Vřes. – Aloisu Jiráskovi –
Pod vysokým lesem, na veliké pláni, kam vždy padá slunce neuprosný žár, kterému jen lesa kůlový plot brání, rozkvetlý vřes kryje celý suchopár. A ten žár je stále parnější a prudčí, vzduch jak by se vedrem tetelil a chvěl, a v tom květném vřesu polétá a bzučí malých, zlatokřídlých statisíce včel. Je to jako moře růžovatých květů, z každého je cítit celý zdravý les. Na co myslíš tady? Na vděk dívčích retů? Na červánků plápol, v kterém stojí ves? Nebo z chudé půdy překrásný květ vida týčit se a chvěti, voněti a plát, na ty myslíš, kterým v hlavách stála bída u kolébky chudé, soužení a hlad. 30 Ze podkrovních jizeb, chyží chudších skály vypučeli přece v divukrásný květ, z něhož statisíce jako včely ssály víru, naděj, lásku, sílu svou a vzlet. 31