Ve staré váze.

Antonín Klášterský

Ve staré váze.
Ve staré váze květiny svěží, jak je dech vykouzlil nového jara, a jak tak planou, všimneš si stěží, jak je ta váza již sešlá a stará. Otlučen okraj, skorem již puká, s květů se otřelo, zašlo již zlato, ale z těch, dívčí jež zatkla v ni ruka, svítí a voní to vábněji za to. Svítí to nebem, červánkem, zoří, voní to domácím lesem a sadem, jako když láska dýchá a hoří v lidském tom srdci v rozkvětu mladém. Ale to srdce – vlnění času, život a všednosť často je schvátí, pozbude zdoby, lesku a jasu, kdo mu vše splatí a kdo mu vše vrátí? 61 Láskou je vyplň novou a živou, skryje vše, scelí, tak to jde snáze, každou tu ránu, trhlinu křivou jako ty květiny ve staré váze. 62