Květiny a poesie.

Antonín Klášterský

Květiny a poesie.
Co obrazů jste daly nám, ó, květy, již k písní sladkých nelíčené zdobě, vše, vlas i ňadra, líce, dech i rety, cos podobného ve vás našly sobě! Svých barev hrou a dechem, jenž tak milý, a láskou k slunci, těkavému hostu, jste básníkovou klenotnicí byly, kde pro svou píseň našel dosti skvostů. Ach, to byl čas, kdy ještě poesie se lučinami brala, dívka bosá, vlas dlouhý a šat volný kolem šíje, a květy v ruce, v kterých plála rosa. Dnes poesie hraje velkou dámu a za novými obrazy se honí, teď ženy zrak je modré šero chrámů, a její dech jak drahý parfum voní. 75 Je pravda, dávno již to není nové, však přec jen, přec je nejkrásněji říci: ty čisté oči, oči pomněnkové a jabloňový nádech bledých lící! 76