Sežloutlý květ.

Antonín Klášterský

Sežloutlý květ.
Jak z hluboka oddychla sobě, když síně své přestoupla práh! V svých kytic a ve věnců zdobě si usedla jakoby v snách. A hlavou jí arie táhly, a davů ples v uchu jí zněl, a potlesk tak prudký a náhlý, a hukot, jak z moře by šel. Tu zticha se usmála pouze a v jedné ze starých svých knih si nalezla v podivné tonzetouze klas trávy a chrpu, šperk lich. To bylo, ach, ještě tam v dáli, tam na vsi, když voněla mez, on utrh’ ji u staré skály, a za ruku vedli se v les... 91 Ji zlíbala, jako když stůně, a v kytice nepad’ jí hled, ty nádherné neměly vůně, co měl jí ten sežloutlý květ! 92