Pluh.

Antonín Klášterský

Pluh.
Pluh dřímal celou zimu v kolně, kde lehal na něj prach a rez, a onon, cti dbalý, těžce, bolně to poskvrnění svoje nes’. Tu přišlo jaro, záře, kvítí, vše chtělo zase k slunci ven, a nemohlo to jinak býti, i starý pluh byl vytažen. On prvně zaryl ostří v zemi a rovné brázdy polem táh, vždyť věděl, že tam s nadějemi se zrno chytne v hlubinách. A čím se hlouběj v zemi vrýval, tím více mizel starý stesk, tím více rzi a kalu smýval, tím více svítil, víc se lesk’. 111 A já, když se tak toulám luhem a blysknouti jej v slunci zřím, tu vždycky nad tím starým pluhem jen tiše sobě pomyslím: Když zakalila duši tvoji rez vášně nebo viny tíž, jen velkou prací, v tuhém boji ji ozáříš a očistíš! 112