V žáru léta.

V žáru léta.
Zem zpráhlá puká. Květ je plný prachu, a nikde stín a nikde kolem dvoru, kol pláň, jež trpí, žízní, mlčí v strachu, jen proužek lesů tmí se na obzoru. To není žár, jímž všecko k plodu zraje, toť úpal, který jako mráz jen ničí. Ó, bouře, přijď a schlaď ty žhoucí kraje a práskni nebem blesků svojích biči! Již dýchat nelze, jak to žárem dusí. Teď slunce shaslo v horoucí své síle, a nebem šedým letí mraků kusy, hned jak noc černé a hned děsně bílé. Kol polí kráčí snědé děvče bosé, jak samo léto, plamen, žár a zdraví, rty květ, jenž prahne po polibků rose, a tmavý vlas a zrak jak blesky žhavý. 137 A jestli myslit v tíze parna lze ti, na vášeň lásky myslíš v této chvíli, kdy srdce jako splašený oř letí, a oko plane, hlava žárem šílí. Kdy polibky se jako oheň řinou na skráň i ret, že sotva dýchat může, a na čelo a řasu oka stinnou, kdy objetí se svírá úž a úže. A cítíš, že to závrať byla pouhá, jen opojení, které silou mýlí, jen žár, jenž spálí, jenž se lásce rouhá. Ó, díky bouřím, jež tě vykoupily! 138