TICHÁ ULICE.

Antonín Klášterský

TICHÁ ULICE.
Po víru ulic, lomozu a ruchu, v němž srdce mlčí, křídla klesnou duchu, když noha tvá sem zbloudila a vklouzla, tu cítíš teprv, co v ní žije kouzla. Na jedné straně stojí domů řada, jsou staré, sešlé, omítka s nich padá, obrázky s čel jim smyly času vlny, však pod krovy jsou hnízd vlaštovčích plny. Pak palác nízký, tmavohnědé stěny, jak prázdný byl by, tich a uzamčený, jen týdně jednou, když tu panstvo mešká, se otevírá ekypaži ztěžka. 15 A na druhé chrám malý s rudou věží, a zbožných sester tichý klášter leží, a zahradní zeď dlouhá, nízká, šedá, přes níž se z jara kvetoucí strom zvedá. Teď osm bije. V klidu jitra svatém façady domů polity jsou zlatem, bez bílý voní, právě stojí v květu, a vlaštovky div netknou se tě v letu. Pár lidí potkáš. Staré šedé dámy, jež do chrámu jdou zvolna s modlitbami, do chrámu, odkud v ulici se vlívá hra vážných varhan, hluboká a tklivá... 16