PRAŽSKÁ LEGENDA.

PRAŽSKÁ LEGENDA.
V tom šerém našem dómě, kde krok zní, vane chlad, svých ve hlubokých hrobkách spí našich králů řad, ať měsíc oknem vpadne, ať zlatou září den, už na sta dlouhých věků spí nerušený sen. Však jednou – je to dávno – už přes dvě stě to let, se zachvěl ten řad králů, v svém loži zdvih’ se bled a naslouchal, jak náhle zněl z dálky hukot děl, a pak jak celý národ by v úprku kol jel. Chrám v základě se otřás’ a zaduněla zem, pak umlknulo všecko, a chrám byl tich a něm, a oni padli zpátky, a králi řekl král: Je konec tedy navždy, nuž, spěme zase dál! 21 A spali, dále spali, zas asi dvě stě let, a žádný z mrtvých králů své hlavy nepozved’, nechť měsíc oknem vpadl, ať zlatou září den, v svých hrobkách tmavých spali svůj nerušený sen. Tu jednou, jak by náhle to zahřímalo zas, se chrámem hlahol nesl a staré písně hlas, tak velkou mocnou vlnou, jak slyšeli ji znít už staří naši králi, než padli na svůj štít. Jak barevná skla oken, když varhan hymnus vpad’, se zachvěl zas a vzbudil ten mrtvých králů řad, a jak když větřík šustí, řek’ plesně králi král: Jsou zase tedy živi – nuž, spěme klidně dál! Čas křídlem sotva pohnepohne, a přece hřmí jen vpřed, ó, jak už je to dávno! už zase ke stu let; ať měsíc ve chrám vpadne, ať zlatou září den, ti naši mrtví králi spí nerušený sen. A život náš se vlní, řad zim a řada jar, dnes vpřed a zítra zpátky, dnes úspěch, zítra zmar. Ó, zda a kdy už – sladko i bolno mysleti – ti naši mrtví králi se zachví po třetí! 22