POD ZBYTKEM STARÝCH HRADEB Z JARA.

POD ZBYTKEM STARÝCH HRADEB Z JARA.
Vše plá a svítí. Baldachýn je nebe, jenž nad monstrancí – sluncem – rozpíná se, jak mléko vlahý vzduch. A kolem sebe, kam hledím, jaro v mladé vidím kráse. A v jarních dumách, jež se v duši tlačí, jdu, vzpomínaje, chodec osamělý, při vůni vlhké země, písni ptačí, na hradby staré, jež tu dříve čněly. Kol smály se a pestřily se nivy, až k hradbám šly, jež mračily se temně, jak úsměvem svým, který je tak tklivý, by chtěly vniknout v chladné srdce země. 30 Však hradby stály, tměly se, a němá a upjatá v nich zřela Praha v lány, a jako srdce, které citu nemá, se zavíraly hradeb šedých brány. Tu třísklo do bran pěstí nové žití, ty rozlétly se, těžce skřípajíce, zeď hradeb starých kácí se a řítí, a obzor volný roste víc a více. Teď do města se směje zeleň luhů a zlatým klasem svítí pole širá, a Praha, prosta železného kruhu, jak náruč svou když zemi otevírá A každý paprsk, který od ní letí, jak lámal by se o niv zlatou desku, se vrací zpátky, jásot ve zápětí, ne paprsk již, leč celé moře blesků. Jen zbytky ční tu starých bastionů a v nový ruch zří lící svojí tmavou, teď dětí křik jen zní tu ve hry shonu, a kozy lezou řídkou jarní travou. Však i ten zbytek do prachu se skácí, a brzo zazní rýčů smělý dopad, 31 a ozývat se bude píseň k práci tu v motyk třesk a ve zvonění lopat. A s nimi již nechť na jeden ráz padne i hráz, jež v cestě k tomu, co nám draho, tvé šosáctví a zbytek pýchy chladné a snížení tvé i tvůj stesk, ó, Praho! 32