STARÉ DOMY.

Antonín Klášterský

STARÉ DOMY.
Ty staré domy mizí, jež po věky tu stály, kde úzké byly schody a tmavé celý den, kde pod Kristovým křížem lampičky rudé plály, kde strašívalo kdysi – již mizí, rýčů plen. Jak vlna by je spláchla, ty domy trpasličí, ty obrázky s jich čela i zubovatý štít, teď činžák s levnou zdobou tu kopule své tyčí, zkad filigranským oknem piano slyšet znít. Ne, nemyslím, když starých jdu hradeb po úpatí, jak i s tím domů rázem se lidé změnili, já na vás vzpomínám si, ó, stařečkové zlatí, již dávno, dávno spíte už na dně mohyly! 66 Na vás, již v starých domech jste mnohá léta, zimy svůj život celý žili, jenž prostý byl a tich, a měli jste je rádi a duší srostli s nimi, a oči otevřeli a oči zamkli v nich: Jak srdce by vám vzkřiklo, a slzy tekly tváří, a jak by k prsům padla vám vráskovitá líc!... I vlaštovka tak vzkřikla, jež odletěla v září a v dubnu nenalezla tu hnízda svého víc. 67