DVA VĚKY.

Antonín Klášterský

DVA VĚKY.
Jdu uličkami, v kterých vždy se stmívá, jak úzké jsou a jak s nich stáří kývá, pod zámkem a pod dómem s hrdou věží, kde naše sláva, stará sláva leží. Řad nízkých domů, šedý palác tady, je zamlklý jak opuštěné hrady, blíž portálu se modlí žebrák slepý, a na erb hnízdo vlaštovka si lepí. Arkýře, brány, podloubí tu stmělá, a do náměstí obrácená děla. Jak ticho, jak vzduch ze zahrad jde vonný! A tichem duní svatovítské zvony. 89 Jdu blíže k řece. Z daleka mi šumí jak na pozdrav, jdu v hlavě staré dumy; jsem na mostě, pod ním se valí řeka, a za ní oko překvapeno těká: Sta štíhlých domů přede mnou se bělá, a na všech leží slunce záře skvělá, sta oblouků, sta věží se tam zdvihá, a holubů dav nad městem se mihá. Zpět pohlédnu za široký pás řeky. Tam naší slávy, tam i pádu věky, zde zář a ruch a život – tam jen rovy. Buď požehnán, buď pozdraven věk nový! 90