PÍSNIČKA O KRÁSNÉ ANGELINĚ
Znám já jednu pannu krásnou,
tvářinky tak zardělé,
že nad milostenkou žasnou
sami svatí andělé.
Angelino, dcero Flory,
dítě rajské milosti,
z nemoci, ach, jsemť já chorý,
z trápení mě vyprosti.
Z tvojich očí sladký Mílek
do srdce mi vystřelil,
a já, ouvej, od těch chvilek
neznám světa kratochvil.
Před láskou jsem na outěku,
ale marně prchnout jí.
Krásná Linko, dej mi léku,
ať mi ránu zahojí!
Od těch dob, co na Besedě
spatřil jsem tě, světice,
91
tvář mi hubne vůčihledě
jako líčko měsíce.
Již i pan direktor s tváří
vyčetl mi srdce žal,
když dnes kaňku v kanceláři
na Bericht jsem udělal.
Slituj se, ach, krásná panno,
nezastírej tvářinku,
sladkým rtíčkem šeptni: Ano!
jednu přej mi hubinku.
Růže tvoje mají trny,
ale ty z nich nejkrašší,
rajský květ jsi bez poskvrny,
pohled tvůj mrak zaplaší.
Neodpírej mojí touze,
dej mi rtíky k pocelu,
tebe chci, jen tebe pouze,
sloužit ti jak andělu.
Abych tě měl jako v chrámě,
tatíčka pros i máti,
na náměstí dům ať dá mně
s tebou, Linko, připsati.
92