MEZI KNIHAMI.

MEZI KNIHAMI.
Knihy moje rostou při zdi, je jich stále víc a víc, jako když to u ní hnízdí celá hejna vlaštovic. Do mé síně vletujíce, ó, co snů, ký jara dech vnesly tyto vlaštovice pod mou střechu na křídlech! A zas jindy při pohledu v příhrad řady zdá se mi: síň má úl je, zeď má medu pokryla se plástvemi. Nechť teď venku zima kletá, nivy sněhem zaváty, v našem úle jak v dnech léta stůl vždy čeká bohatý. Chmurný den je... listí padá... v okna bije větrů páž, ó, jak knih těch kyne řada – hrabeš se v nich, probíráš... 11 Mládí – láska – sny a touhy – život v dějů zrcadle, ale vše jen ohlas pouhý hrudi dávno vychladlé. Smích i bolest vstříc ti letí, ale teď již jinak všem, a tak náhle divně je ti, jak když kráčíš hřbitovem. Hřbitovem tuch, citů, snění, ve sněm mrtvých veliký, a ty knihy se ti mění v srdcí schladlých pomníky. Cos jak suchá tráva vzdychá, cosi zní jak zvonů spěž, zrakem bloudíš kolem zticha, zlaté písmo – jména – čteš. Slyšíš písně, hudbu, rýmy, jež se v srdci zahostí, a ty stojíš nad mnohými, plný za vše vděčnosti. 12