ZAROSTLÁ TŮŇ.

ZAROSTLÁ TŮŇ.
Jak oko tmavé, třpytné byla kdys, a nebe rádo dívalo se do ní; teď na hládi jen okřehek a sliz, jenž jako bělmo pohled její cloní. Kol duby staré, olše, břízy – hle, jak celé v ní by shlížely se rády! Však zrcadlo jich smutné, osleplé! Co vážek hon jí a co listí vády! Červánek doutná – obláčků jde řad – plá bílý měsíc s modravých hvězd hejny, jen v zarostlou tůň paprsk nezapad, dál stín tu, klid tak posupný a stejný. Teď leďňáček se nad ní rozletěl, zahrálo rudé, zelenavé peří, na větvi sed a volá, jak by chtěl ji vzbudit ze sna – dřímá dále v šeři. 15 Jen slední bouř jak prala ve kmeny, ven spadlá větev trčí ze hluboka, jak ostrý trn to prudce vražený do smutné tůně vyteklého oka. A ticho, teskno, smutno, mrtvo tu, sem nechodí pít za večera laně – ó, jaký příval moh by k životu ten zapadlý kout vzbudit nečekaně? Ty, jehož duše chytá stín a svit, vše, co tu žije, letí, chví se, sluní, tu musíš stanout, musíš zamyslit se nad tou smutnou, opuštěnou tůní. A zachvíš se, že tak bys do šera moh zakletu mít duši, rovnou vězni, že žití, krása, zázrak, nádhera by bez odlesku mohly táhnout přes ní! 16