JESEŇ.

Antonín Klášterský

JESEŇ.
Jde Jeseň krokem mdlým a s bledou lící, tak průsvitnou, jak vzduch jen v horách bývá, na vadnoucí květ smutně tak se dívá i na to listí spadalé a tlící. Že umře, neví; sní jen o svém žití, o slunci, písních, květech na své skráni, tak něžná, slabá, krásná v umírání, a spředená jak z pavučinných nití. Vše rozdává, tak vlídná, štědrá vždycky, chce ke všem lepší v sledním býti čase; za ptáků letem snivě zadívá se, a myslíš: zmizí zjev ten etherický. A zatím – krev to na stromech a keři – jí hektický nach v bledé líci skočí, a, třpytné hvězdy ve oblačné šeři, jí suchým ohněm zalesknou se oči. Zas veselá je, živá jako ptáče, zpěv její, úsměv zlatí vše a jímá – pak náhle roztřese ji zima... A v noci dlouho přitlumeně pláče... 18