LABUTI BÍLÉ...

Antonín Klášterský

LABUTI BÍLÉ...
Labuti bílé světélkují na tichém, tmavém jezeru, andělské tóny vzduchem plují po zvonů sledním úderu. Zavál dech v alej, která vroubí jezera břehy, utichlá, nebo to vlastní z plné hloubi duše má sobě oddychla? Zvolna se, zvolna tmí a stmívá, za světlem světlo zhasíná, duše má měkce v noc též splývá jako ta celá krajina. Čas je, kdy přáno spát i vině v hlubinách duše bez hnutí – tiše, ó, tiše po hladině plujte mi, snů mých labuti! 24