ZNÁMÝM KRAJEM.

Antonín Klášterský

ZNÁMÝM KRAJEM.
Po dlouhých letech zase jsem v kraje zabloudil, kde v mládí čárném jase jsem bloudil, pěl a snil, a jako mlha šedá mně z duše spleen se zvedá před září oněch chvil. Ach, ještě park tu starý a za ním skryta ves, chrám bílý blízko fary, i rybník, cesta v les; a velikou svou mýtí vrch na obzoru svítí, kam často krok mě nes’. Leč, žel přes kout ten skrytý, kde nic se nechvěje, přes cesty, jež teď zryty, se táhnou koleje; dva rovné, třpytné pruhy, jak život šel tuhý přes sny a naděje. 57 Kam vyplašili tebe, pohádko tichých let, kdy modré jenom nebe se dívalo v tvůj svět; ký asyl tebe kryje, ó, snivá poesie, kde najdu jen tvůj sled? Ó, cítím, jak mě studí ta kolej, dusí mrak, jak v snivý kout mé hrudi frivolní hledí zrak: ne přes luka to pádí – sny, touhy mého mládí to rve a šlape vlak! 58