Skrytá stezka.

Alfons Breska

Skrytá stezka.
Znám jednu stezku, slunnou stezku, kam pouze zřídka zbloudí pták, je plna vůně, plna lesku, a všude hoří vlčí mák. Po stranách zrajícího žita na slunci svítí zlatý lán, kde tisíc chrp se modře kmitá, když klasy zčeří větru van. Vše na ní kvete, všechno voní, tam cvrček zpívá v obilí, a sluncem zmámeni se honí nad žitem bílí motýli. 13 Zelené, modré, žluté zvonky, červených, bílých květů směs, jež nyvě sklání útlé stonky, když lesklý brouk se na ně snes’. Na slunci dřímá stezka tichá, jen chvílí vítr zašustí a květu stonek snivě vzdychá, když čmelák kalich opustí. Ta stezka stvořena je k snění, jež nepřeruší lidský hlas, k sladkému lásky ševelení – kol samá tráva, samý klas! 14