Zahrada vzdechů.

Alfons Breska

Zahrada vzdechů.
Bez hnutí zahrada se leskne jesenním sluncem zlacená, cos chvílemi si v snětích steskne, chvílemi cosi zastená. Tlumeně v korunách to vzdychá, za vzdechem vane tichý vzdech, a pokaždé se snáší zticha list velký, zlatý dolů v mech. Neztichne snětí teskné štkání, vše samý pláč a vzlyk a sten, a listí prší bez ustání, za listem list jak duše sen. 35 Za listem list se snáší volně na cestu dávno ztajenou, a srdce mé se chvěje bolně těch teskných vzlyků ozvěnou. 36