Pláč deště.

Alfons Breska

Pláč deště.
Prší zticha, prší zticha na zahradu z večera, jak to sténá, jak to vzdychá, tiše šumí do šera. Bez ustání prší zvolna, večerem to smutně lká, je to jako touha bolná, která v srdci nezmlká. S pláčem deště pláč se snoubí v stinném loubí haluzí, jako v šeré srdce hloubi tichý nářek illusí. 60 V usedavém tichém štkání listí pláče, listí lká, jeho teskné žalování v moje srdce proniká. Marné touhy, marná snění, neurčitý stesk a žal v deště smutném šelestění chorým srdcem kvílí dál. 61