Ó, NAKLOŇ JIŽ SVÁ ÚSTA...

Antonín Klášterský

Ó, NAKLOŇ JIŽ SVÁ ÚSTA...
Když jdeme spolu v slunné chvíli ranní zlatými poli čistou pod oblohou, tu každý klas, jak dvorně když se klaní, křů listy chví se, že se tknout tě mohou. Když loukou jdem’ – je na sta květů na ní – roj motýlů kol krouží chvíli mnohou, květ bílý padá vlas ti na havraní, a jiný šťasten pod tvou zmírá nohou. Vše jak když zná tě, miluje a tuší, co dobroty ti, lásky dříme v duši i k člověkučlověku, i ku květu a zvěři. Ó, nakloň již svá ústa k mému sluchu! Vím, vše co kolem tajno mému duchu, to příroda že srdci tvému svěří. 80