Dvě podobizny.

Antonín Klášterský

Dvě podobizny.
Kde píšu sám, na bílé stěně dvě podobizny staré visí, já zadívám se často denně v své praprabáby vlídné rysy. Ten její zrak jak byl as krásným! Má bílý šat, jak sníh je ranný, má bílý čepec s krajem řásným a modrou stuhou ovázaný. On, v tmavě modrém těsném fraku, jejž v předu sněžný jabot zdobí, má moudrosť stáří ve svém zraku a u vlásenky cop své doby. A jak se na ně dlouho dívám, jak zázrakem když svět se mění, o starých zpustlých parcích snívám a šedé zámky vídám v snění. 27 Ty dvorné tance, hlučné plesy a sochy, skříně vykládané a hony, které hřměly v lesy, a krby, v kterých oheň plane. A v tiché síni, kam den svítí, k své práci skloněn nad knih stohy, pak slyším ještě dlouho zníti a dlouho zpívat lesní rohy... 28