Smutný večer.

Antonín Klášterský

Smutný večer.
Od svého otce mrtvoly jsem šel, to bylo z jara, ale příliš záhy; a večer byl a šeřil se a tměl, a drobný sníh se sypal v ulic dráhy. To bylo jaro! Místo květů sníh a místo slunce těžká chladná mlhamlha, a co má oko vzpláti v nadějích, jen slzami se zalívá a vlhá. Já šel jsem, šel, ne, potácel se dál, kam, Bože, kam, kam bludný krok svůj vésti?... kdesKdes kolovrátek živou píseň hrál, a někdo kolem smál se, v srdci štěstí. Dál, bolí to, a kdo můj slyší vzdech? jakJak nezraněn tak žitím projdeš stěží! aA nač ten celý shon a ruch a spěch, když on tam doma klidně, tiše leží?! 41 A tmělo se i v duši mé vždy víc, a svítilny, jež táhly se kol v dáli, jak při pohřbu zář pochodní a svíc mi v smutné mlze podvečerní plály. 42