Nevěsta.

Nevěsta.
Závoj dlouhý bílý k zemi se až chýlí, pod ním svítí bledý dívčí obličej. Dole vozy hrčí... ještě jenom chvíli... půjde pevně, jistě, děj se již co děj. Malé ruce její nervosně se chvějí, ale v obličeji není bolných tuch, bledé její líce nepraví nic více,více než: Je dokonáno! ostatníOstatní – suď Bůh! Po probdělé noci, v které sotva zmoci bolesť svoji mohla, slzy utišit, kdy jí v loži hlava prasknout chtěla žhavá, přišel mramorový, nepohnutý klid. Časně ráno listy – lásky své sen čistý – ovázané stuhou vrhla v plam a dým, upomínku z plesu, denník, kytku vřesu bez pláče a vzdechu položila k nim. 56 A teď, co chtí, koná – však to není ona, ona je už mrtva, v popelu tam tlíc. Umřela dnes ráno. Kdy kytice vonná ve prach šedý klesla, nežila též víc. Po velikém boji v malé síni svojí nechává si tkáti věnec ve svůj vlas, a co v bílý závoj zahalit se strojí, upřeně se dívá svatý na obraz. Světice tam spící – mrtvých úběl v líci – na šíji má bílý zadrhnutý šlář. – A jak hledí na ni, reflex odevzdání, mučennický úsměv padá v dívky tvář... 57