Z kanceláře.

Z kanceláře.
Ten hodin zvuk tak tiká jen a tiká, jen péro skřípne a zas kolem klid; tak těžko se to při té práci zvyká, kdy v prsou bouří ještě mladý cit. I opře hlavu, zamyslí se chvíli a vidí všecko, co tak míval rád: procházky venku, kde duch v let se sílí, a dívčí tváře, kouzlo promenad. Hned přemlouvá se, že to dětská touha a že tu musí každý jařmo nést, však přec... ten stesk... a hodina je dlouhá, teď čtvrtá bije – a než bude šest! Co všecko chtěl, co sliboval vše sobě za krásných nocí, za snů volných dob! Teď? Jak tu ticho, ticho jako v hrobě! A není-li to také jeho hrob? 60 Hrob mládí jeho, síly, ducha, vznětu a jeho velkých do budoucna snů a jeho písní, které v smělém letu se nesly z duše za minulých dnů? Snad ztratí vše. A rozhlédne se kolem: tak mnohý chtěl as také výše jít a teď tak vážně sedí nad svým stolem – jak všech mu líto! – však on nesmí stlít! Leč léta jdou, ne, léta rychle pádí, a ptáče zpěvné zvykne na svou klec, a bouřná dušeduše, nespoutaná v mládí, ta zvyká též a dá se spoutat přec. Co dál? Již málo. V úřad chodí denně vždy zvolna, klidně kanceláře chef a počítá a píše spokojeně svá vyřízení stížností a slev. A tehdy jen mu čela mrak se chytí, když přijde hoch a chce tu z nouze psát. Co? Literát? Ach, ti jsou roztržití! A bručí do svých vousů: Literát! 61 Však vezme jej a kolem jeho stolu pak často šine pohodlný krok a mračí se, když opis sejme dolů a nalezne – pár okřídlených slok. 62