Slavík.

Slavík.
V dnech léta, kdy žhne slunce žár, kol chrámu když jdem’ po ulici, vždy ovane chlad jeho líci a zve tě vejít na chvíl pár. Tak také bylo. A on vstoup’. Ten chrám byl velký, dlouhý, stmělý, a varhany tam z hloubky zněly, a k oknům táh’ se dýmu sloup. Tam monstrance plál zlatý jas, a kmital plamen žlutých svící, hned roztoužen, hned jásající zněl chrámem s kůru sladký hlas. A hlas ten byl tak měkký, čist, a tolik citu se v něm chvělo, že dojat přejel zrak a čelo a zachvěl se jak stromu list. 67 A hlas ten nutil hledat jej na vysokém a stmělém kůru, a jak tak zvedl zraky vzhůru, zřel dívčí bledý obličej. Tak uviděl ji první den a pak jen musil myslit na ni a úsměv, pozdrav, stopování – ni v chodu lásky není změn! Chyt’ v proud jej lásky prudký vír. Vždy provázel ji, kdy šla z hodin, jež měla v městě u pár rodin, to ve zpěvu a na klavír. A chodíval i za ní v chrám a bloudívali potom spolu: dva květy na jediném stvolu, dvě děti, jež spjal osud k hrám. Jen v nadějích a lásky snách a její mukách žili oba – coCo kolej! aA co zkoušek doba! Čas na to neměl v myšlénkách. 68 Tou dobou na vsi v klínu hor se těšívalo srdce matky, že záhy sen se splní sladký, plod práce její, bídy vzdor. Však někdy přec se zdálo jí, že doba to již dlouhá, dlouhá, a psala, psala, jedna touha, a snad že syn ji spokojí. Vždy uspokojil – tak málo slov mu stačívalo vřelých tady, že dříve ne, až doktor mladý se navrátí pod rodný krov. Pak míval zase dlouho klid, a šlo to dál, jen srdce vadlo tam v horách – a ji pro divadlo dal někdo v zpěvu vycvičit. Sen slávy a sen lásky s ním, sta růží padá, rukou kyne, a oni spolu – všecko jiné je proti tomu prázdný dým! 69 Byl první výstup. Potom zas vždy u divadla čekal na ni, o lásce mluvil bez ustání – ji těšil šperk a věnce, kvas. A usmála se ze zvyku, a Bůh ví, na co myslila si, když chválil její hlas a vlasy a říkal jí: můj slavíku! A před divadlem kdys jak stál, zřel ekypáž, kde v oknech clona, a s pánem kýms tam vklouzla ona, a kočár letěl mlhou v dál... On vrhnout chtěl se pod kola a chytil hlavu, jak šílí, pak za vozem lét’, co měl síly, a myslil, že ho zavolá. A bloudil městem celou noc a domů šel, kdy den se zlatil, teď viděl všecko, co s ní ztratil, i proklel navždy její moc. 70 Své matky vzpomněl a svých let a plakal, plakal v muky žáru, pak vzpomněl, kterak u kočáru ta dvířka bouchla, zaťal ret. Vše proklel, hlas i ozvěnu, již budil, slávu, potlesk davůdavů, a v zoufalosti horkou hlavu si rozbiti chtěl o stěnu. Však potom našel trochu knih, jež ve prachu léta dlely, a s pevnou vůlí po den celý se nořil v práci, něm a tich. Sám divil se, že tolik sil mu po té noci ještě zbylo. – A šel pak, hodin šest kdy bilo, by v divadlo ji provodil... 71