Čtenářka.

Čtenářka. Své sestře Anně.
Za bílým domem zahrada tak plná písní, plná záře, co květů jen tam napadá teď trávy na polštáře! Na lávku tam si sedla teď pod kvetoucími kři a stromy, a zdálo se, ta nad ní sněť že pod květem se zlomí. Půl děcka měla nevinnu a zpola půvab mladé dámy a oči měla ve stínu kloboučku z bílé slámy. A do knihy jí padal zrak, kde mnohou sladkou sloku četla, co nad hlavou jí zpíval pták a stará hruše kvetla. 100 Co na cestu kol paprsek se prosmyk’ skrze korun stropy, jak byl by její nožky vděk tu zlaté nechal stopy. Pak spouští v dlaň svou hlavu, sníc, a bílý oblak v letu stihá a neví, co ji vábí víc, zda jaro nebo kniha. Ó, básníku, ty samotář, sám nevíš ani, vězeň cely, jak často pták a květ a zář se s tebou o zdar dělí! 101