Večer po žních.

Antonín Klášterský

Večer po žních.
Je po žních večer. Slunce padá v lomu, a ze statku jdou krávy k vodě píti, a nad rybníkem a nad vršky stromů, jak ještě světlo, měsíc mdle jen svítí. Teď rythmus cepů zavzněl naposledy, a kam jen hledím, dál je nedohledná, a na pravo i v levo v obzor šedý se zorané již pole černá. Kde v drahách stromy ovocné se chýlí, kouř hlídky letí zřídlé po koruně, a mez, jíž jdu, je zrosena tou chvílí, a stoupá divná, vlhká, chladná vůně. Klid cítím velký, spokojení všudy, dost dala země chleba jako zlata. A pole širé, samé slité hrudy, jak dlaň je prázdná, celá mozolnatá. 113