MRTVÍ.

Antonín Klášterský

MRTVÍ.
Jsou dvojí mrtví: Jedni dřímou v hrobě, kde suchý list a traviny se chvějí; ty neprobudíš ze sna při kročeji, ti nevědí nic o lásce ni zlobě. A druzí, oči otevřeny obě, se dosud na svět ve svém štěstí smějí, a v oku zář a ruměn v obličeji, jsou živi dosud – ale mrtvi tobě. K těm prvním můžeš tichým krokem jíti a soucitem hnut, že tu spí tak sami, na dlouhé hroby jejich házet kvítí. A k druhým nesmíš – ani vzpomínkami, sic probudí se v srdci tvém a schvátí tě bolesť, touha u těch prvních spáti. 12