AŽ UMRU...

Antonín Klášterský

AŽ UMRU...
Až umru, přijď a polib moje čelo, já nepohnu se, budu snít sen věčný; mé srdce po tvém políbení mřelo, a mrtvý? K smíchu! Není nebezpečný. Tvůj nechci vzlyk a nechci slz tvých lhaní – co pro hlouposť jich často s očí padne! – ni květů v rakev z tvojich bílých dlaní, jen políbení na mé čelo chladné. Tam neštěstí se stigma bude tmíti, však polibkem tvým ztratí se, jsem jistý; já z tebe moh’ býti šťasten v žití, nech, ať jdu k Bohu, jak jsem přišel, čistý! 20