ZVONY.

Antonín Klášterský

ZVONY.
Zvony, zvony! Ony zněly srdci svými kovovými, a ta naše, plná lásky, bila v jeden souzvuk s nimi. Kolem nás tak ticho bylo, jen ty zvony z dálky zněly, a my jsme je poslouchali ruku v ruce, oněmělí. Zněly mírem, zněly touhou, zněly hudbou v města tiši; Bože, člověk s láskou v srdci,srdci co v těch zvonech všecko slyší! Sedím sám tu, v srdci prázdno, o illusi jednu chudší, 21 však ty zvony, zvony, zvony dosavad mi v duchu hučí. Zněly slibem, zněly láskou, zněly jako požehnání, jakoby to vyzváněly srdci mému z mrtvých vstání... Šel jsem zas tam, kde nám zněly, myslím zrovna rok je tomu, horko v hlavě, tíhu v nohou, vlekl jsem se tudy domů. Zas jak tehdy zněly zvony! Poslouchám je, tiše stanu. Zdálo se mi, že to zvoní jenom velkou smutnou hranu... 22