NOC V KRUMLOVĚ.

NOC V KRUMLOVĚ.
V Krumlově pod hradem, vzpomínám dnes, nemoh’ jsem usnouti v půlnoční čas, sotva že spánek mi na víčka kles’, vzbudil mne hodin vždy dunící hlas. Měsíc plál v úplňku, modrý se lil přes štíty zubaté, přes křivky střech, z hluboka řeky zněl šumot a kvil, hodin hlas chvěl se tak ve starých zdech. Bylo mi, jakoby z přelétlých let zbyl tu v nich jediný domácí zvuk, po rodu vymřelém, který tu kvet’, po dědech, které už zapírá vnuk. Ostatní zapadlo, zapadlo v rum, na hradě – není, ach, naše to krev, 55 pod hradem cizota, hlahol a šum, mluvy kde domácí tratí se zpěv. Vy, již tam ve chrámě dřímete sen pod tvrdým kamenem, růže kde znak, jistějistě, když zbudí vás některý den, rádi zas k novým snům přimknete zrak! Co jen v těch hodinách, co jen to jest, co mě tak dojímá zase a zas? jeJe to v nich výčitka? pohádka? zvěst? anebo povel to: Vstaňte, je čas!? V Krumlově pod hradem nedala spát hodin mi dunivých tajemná moc, ale když usnul jsem, snil jsem a rád o růžích, o růžích po celou noc. 56