SEN NA VALDŠTEJNĚ.

SEN NA VALDŠTEJNĚ. (Památce Máchově.)
Na Valdštejně staré hvozdy šumí, koupajíce koruny své v slunci, o Valdštejně, starém pustém hradu. Ale Valdštejn neprobudí ze sna, dřímá dále bez hnutí a tiše, pne se mostem nad úvalem lesa, tmí se, spustlý, nade srázem skalin, jenom kostel, jemuž v dlouhá okna prsty sosen lehce na sklo bijí, s bílou kaplí v stínech lesa svítí v jitřní záři... V měkké svěží trávě v stínu kaple sedí starý mistr, štětec volně vypadl mu z ruky, a on sedí, tiskne hlavu v dlaně, jakby v dumách utonul byl duší, 71 jakby mocí rozumět chtěl písni, kterou šumí kolem lesy staré. Kroky náhle vytrhly ho ze sna, pozved’ oči. Úzkou stezkou k němu poutník mladý vyšel ze tmy lesa, zabalený v plášti. Líce bledé o bolesti, o sklamání mluví, ale v pevných rysech bledé tváře přírody se divá snoubí síla s jemným kouzlem, které vlíbá božství. Na nekryté hlavě vlas se čeří, pod čelem dvě velké oči snivé, tajůplné jako horské vody, planou, nevíš, vzdorem víc či láskou. Překvapený povstal slavný mistr, o dva kroky zděšen couvl zpátky. Také poutník stanul blízko kaple, a tak tiše stáli proti sobě. „Ty jsi Jan,“ řek’ chvějně mistr starý, „Jan, jenž snil a trpěl, kázal v poušti! Mnohý den již v dlaň tu tisknu skráně, čekám, až se vyhoupne mi z duše 72 obraz tvůj, by zachytil jej mžikem štětec mdlý na bílé stěně kaple, marně čekám... A teď sám jdeš ke mně.“ – Nejsem Jan – děl poutník. Při tom trpký, bledý úsměv prošlehl mu na rty. „Kdo jsi tedy? Pověz!“ Poutník mlčel. Potom pravil: – Pravdu řek jsi mistře! Já jsem Jan, má noha bloudí pískem, kolem kol se nesmírná pouťpoušť šíří, bez života, bez pohnutí, smutná, vidím ji a ještě víc ji cítím, plnou hrůzy ve svém vlastním srdci, kde to pálí. Napínám zrak v dáli, vidinami spitý, který tuší velké příští, volám – kolem ticho, poušť je hluchá, volání mé marné bez ozvěny v daleku se ztrácí... Zemdlen, padnu na písčité pláni, která vsáká moji krev i slzy, ale za mnou přijde zástup celý, mrtvá poušť se zahalí zas květem, a přes moji lebku s vlahým větrem půjde máj! – 73 A poutník, hlavou kyna, kráčel dále... „Zůstaň, divný muži, kam tvé kroky v žáru slunce spějí? Zůstaň, zůstaň!“ Pousmál se poutník: – Jan tvůj musí dále parnou pouští. Cíl můj hrad je, na dvou hrotech skalních začernalých bělavé zdi svítí. – „Trosky!“ řekl stařec. – Můj to život! – A již bral se dále lesní stezkou, mistr za ním v pohnutí se díval, jeho tvář si vrýval ve svou duši, až mu zmizel v šerých lesa stínech. Potom zvedl pohozený štětec, počal v kapli malovati Jana. Slunce plálo. Valdštejn tiše dřímal... 74