PÍSEŇ.

PÍSEŇ.
Již západ zhasnul, tu tam oko zhlídlo ve výši hvězdu – bylo pozdě, pozdě; než tušit moh’ jsem, soumrak počal křídlo rozpínat šeré po šumavském hvozdě. Kmen skřípnul někde, had zašustil kdesi, a hvozdy stály bez hnutí a hlesu; v mou duši mdlou, jak sám jsem kráčel lesy, se hrnul příval neklidu a děsu. V tom lomoz vozů zaslechl jsem z dáli a stále jasněj’ – v tichu tom tak milý, a slyš, teď písně jak by tóny vály, jak z dálky by se v lesů mrtvo lily. Ach, vskutku píseň! Zbožná píseň lidu se třásla v tichu šírých hvozdů dechem, 85 tak prostá, vroucí, silná ve svém klidu se nesla ke mně, doznívajíc echem. A tu již vozů vstříc mi řada jela, při každém voze forman šel a zpíval. a hlas té písně, která z úst všech zněla, se měkce vlnil, smírně nocí splýval. Ten hlas pak dlouho ještě táhl se mnou, a já jsem cítil duše hlubinami, číms, písni, těm, kdo nocí spějí temnou, a kdo tím lesem života jdou sami! 86