PO LETECH.

Antonín Klášterský

PO LETECH. PO LETECH.
Pro jemný profilek, řasy, jež cloní očí tak hlubokých, bezedných jas, všichni jsme tenkrát se bláznili po ní, spíjel nás ebenem tmící se vlas; za ní šel kročej náš, za ní náš zrak, pár jich i propadlo pro krásu její, v svět jsme se rozešli porůznu pak, a všem nám zmizela v života reji.
Po letech, po letech, po dlouhém čase, po letech práce a po bojů dnech v nádraží náhodou zřel jsem ji zase, tu, jež se vznášela v mladých mých snech. Suchoučká, přepadlá, uvadlou pleť, stála tam, sešlý plášť tisknula k boku. Z krásy té zářící co zbylo teď? Jen ten lesk dosavad chvěl se jí v oku. 125 Lítosť jsem pocítil velikou s ní, v skrytu se dívaje do jejích tahů, bylo mi, jako když v sluchu mi zní pohádka o mládí, o snech a blahu; ale pak náhle jsem zděsil se, lek’, jakby to vykřiklo z dna duše mojí: Vlastní tvé mládí, vlastní tvůj věk, svadlý a znavený, před tebou stojí! Bylo to naposled. Zaduněl zvon, trhavým trojitým zaduněl rázem, perronem zavířil hlahol a shon, na perron vyšla, zříc bojácně na zemzem. A já šel za ní. A jako když sním, jakoby zamženým viděl jsem zrakem pohnout se vozy, vyrazit dým, mizet ji, mizeti s pádícím vlakem... 126