PÍSEŇ O KŘÍDLATÉM KONI.

PÍSEŇ O KŘÍDLATÉM KONI.
Dokonáváš, dokonáváš, okřídlený koni! Hlava tvá se v smrtné křeči smutně k zemi kloní; tělo – kosť jen, kůže – rány, peruť – brky vyškubány, co však teď už do ní! Opuštěný, upoutaný k dřevěnému kolu, bez pomoci, bez útěchy, ve palčivém bolu čekáš smrť, a havran strojí ve výši se na hruď tvoji, jenom sletět dolůdolů. 172 Vidíš, vidíš, k takovému dochází to konci! Moh’ jsi spřežen v saně letět s rolničkami, zvonci, moh’ jsi pyšný v lehkém cvalu nosit slávu generálů nebo štváti s honci. Moh’ jsi krásně na parádách tančit podle hudby, uzdu třpytnou, pláštík s erbem, který nevyrud’ by; snad i bílé ručky časem byly by s tvým hrály vlasem, ó, té sladké sudby! S pohřbem moh’ jsi kráčet slavně, v smutek zahalený, v cirku vzbudit potlesk davů, svůdné nosit ženy, přepnout, sílu v kopyt čtveru, na dostihách barieru, první dobýt ceny. Byli by ti tučnou pastvu kladli do tvých jeslí, 173 sladkými tě jmény zvali, výkřiky a hesly, pak by byli s velkou slávou složili tě v jámu tmavou, mohylu ti snesli. Však tys nechtěl. Strhals vzdorně pout a uzdy tíže, co ti byly zlaté třásně, rolničky a špíže, zved’ jsi se jak vítr divý přes lesy a hory, nivy, stále nebi blíže. Rozepjal jsi bílou peruť, z nozder šlehly blesky, řítil jsi se, slunce v oku, přes oblačné stezky; pohrdaje šerem kolny, pádils volný, volný, volný, bez pouta a přezky. Spíjel jsi se nesmírností, hvězd a slunce třpytem, v mrak i blankyt hřměl jsi v letu neskroceném, hbitém, 174 a když nohou dup’ jsi v mraky, tisíc jisker na oblaky trysklo pod kopytem. Zřel jsi zemi. Viděls bratra, jak tu dole oře, před tebou se rozvíralo celé zemské hoře; chtěl jsi, kdy už táhlo k noci, vléci slunce nazpět mocí, předčit slunné oře. Ale běda, běda, běda! Let tvůj byl tak krátký! Křídla slábla, tíž tě táhla, a tys padl zpátky, a tvůj let přes mračen krovy hodí se i básníkovi už jen do pohádky... Hladov, s křídlem polámaným pad’ jsi s mnohou ranou, a tu přišli, přivázali ke kolu tě s hanou, servali ti křídla, brachu, a teď zmíráš, vzdorným k strachu, s nohou upoutanou. 175 Nuže, skonej tiše, rychle, rek smrť krátkou volí, moh’ by kol tvůj bratr jeti, který táhl v poli, zařičel by, chtivý píce, a věř, než ty rány, více výsměch žití bolí! 176