MALÁ HVĚZDA.

MALÁ HVĚZDA.
Ty hvězdičko modrá nad zemí, tak modrá, tak malá, tak skrovná, že moh’ bych tě sevřít, zdá se mi, i do malé pěsti své zrovna. Když hvězdami vzplane temná výš, a celé se zajiskří nebe, já hledám tě vždycky a – odpustíš? – tak trochu mám na mysli sebe. Ty záříš s tak vlídným úsměvem, jenž za noci činí tě kráskou, ó, jistě ty také stejným k všem tu soucitem planeš i láskou. A co ty dbáš, cestou ujetou nad spoustami domův a věží že za velkou zářící kometou sta jiných hvězd překotem běží?! 5 A co ty dbáš, tichá ve snách svých, že před tebou, za tebou skvěje se řada hvězd větších, krásnějších a pouští se v závod a reje?! Já chápu tě, věř mi, a mám tě rád na nebeském pásu tom zkvetlém, že třeba jen malá, chceš sama stát a zářiti vlastním svým světlem! Snad učený někde profesor, jenž na zemi žije jak v hrobě, teď nasadil skla si na svůj zor a upřeně dívá se k tobě. Však čím se víc dívá, žasne tich a učenou hlavou svou vrtí: Že půjde ta hvězda tak, nebyl bych řek’ ani do nejdelší smrti! Dle výpočtů přesných, autorit, jež sotva kdo v budoucnu zvrátí, ta hvězda přec měla v pravo jít a ne se tak na levo dáti! 6 Však ty se jen smíchem otřeseš v tom zářícím oblohy sále. Co hloupých ti rozum? coCo učených lež? Svou cestou jdeš s úsměvem dále. 7