DVĚ ČÍŠE.

DVĚ ČÍŠE.
Dvě číše staré façony, leč v jemné hrany broušené jsem dneska vyňal ze skříně – to člověk si tak vzpomene jen náhodou, tak bezděky, jak táhne dlouhý řetěz chvil, z té číše pila prabába a z této zde můj praděd pil. Už dávno oba odešli a mnozí z rodu za nimi, a ti, kdo zbyli, chvějí se jak staré vrby za zimy, a mnoho v světě uhaslo a rozbilo se v úskalí, a ty dvě číše přes vír let a času bouře zastaly. A jak se na ně dívám dnes, tu jako ve snách zdá se mi, že prabáby zřím vlídnou líc v tom bílém čepci s pentlemi, že z páry snů a modrých mlh se stále jasněj’ pozvedá a kyne mi a hyne mi ta vážná hlava praděda. 42 Ej, víno do těch číší sem, ať perlí se to zase v nich, mně píti se dnes zachtělo z těch starých číší stoletých, těch, kteří dávno prachem jsou, jejž vítr zvedá, pravnuku to na paměť a vzpomínku a na bolest a na muku. Snad na dně jedné číše té – pak mír se v duši uhostí! – mně zbylo, mrtvý praděde, kus životní tvé moudrosti, a na dně druhé, prabábo, jak plynul ti v nich šedin věk, snad zbyl tu pro mne ještě sled tvých čaruplných pohádek. Pak s Bohem, úzká jizbo má a nudný světe střízlivý, já ve starý se ztratím hvozd, jenž moje dětství oživí, kde víly bydlí ve stromech a modrých bludic tančí svit, a s ptáky budu zpívati a s květy budu hovořit! 43