RÁJ A PEKLO.

RÁJ A PEKLO.
Stál bílý anděl u věčnosti prahu, řka: „Duše dobrá, k rajskému pojď blahu!“ Tu duše, tajíc nedočkavost stěží: – Ó, rci mi, rci, v čem věčné blaho leží! – „Smíš zapomenout...“ – Vskutku? jenJen tak málo,málo? mněMně o ráji se ve snách jinak zdálo! – „To málo je ti? Věř, to málo není, smíš zapomenout všeho utrpení. Jen dobré skutky tvé ti paměť vrátí, a ty tě budou do věčnosti hřáti!“ – Stál chmurný anděl u věčnosti hráze, řka: „Duše zlá, pojď ku své věčné zkáze!“ 91 Tu duše zvedla k němu hled svůj plachý, – Co budu trpět? – děla, chvíc se strachy. „Ty zapomenout musíš...“ – Jen tak málo? Mně peklo hrůzné před očima stálo! – „To málo je ti ? Věř, to málo není, ty zabudeš všech slastí, plesu, jmění, jen všecky křivdy tvé ti paměť vrátí, a ty tě budou do věčnosti štváti!“ 92