PÍSEŇ PRO UMĚLCE.

Antonín Klášterský

PÍSEŇ PRO UMĚLCE.
Vším, co tady zní a hlučí, zpívá, jásá, šepce, lká, solí vtipu, hněvu žlučí napoj se jen duše tvá! Bolest jako lásku sladkou nech v ni linout, škleb i zdar, vše ti buď jen pouhou látkou, která přejde v nový tvar! Noř se směle v světa vlny, nejprudčí kde jejich spor, v jeho zápas, víru plný, v břitký duchů rozhovor, svět až celý zamkneš v duši, jeho ruchu, boje syt, ale potom prchni v hluši, v svaté ticho, mír a klid. 120 V tiché dumě, klidném snění, kde se tlumí zář i hlas, vše se jako kouzlem mění, rozkládá a snoubí zas; ve svár prvků chaotický v utišení, pochladu naposledy skane vždycky klíživý tmel souladu. A pak stačí jedna chvíle, upomínky blahé chvat, jeden paprsk luny bílé, jeden tón, jenž maně vpad’, z drahých očí pohled dlouhý jak nit zlatá, z nových sil by se na ni plod tvé touhy, čistý krystalkrystal, zavěsil! 121