List z Vídně z r. 1918
– L. J. Pospíšilovi. –
Můj drahý bratře, podivíš se asi,
že po dlouhých ti letech píši zase,
leč žijeme v tak smutném, strašném čase,
a bída nutí jít, kde záblesk spásy.
Pomoz nám, bratře! Všeho je nám třeba,
bramborů není, mouky, vajec, chleba
ni másla – všecko do obrovských cen
tu roste teď, a z bohaté kdys Vídně,
když trůn se sřítil, stát byl rozvrácen,
tvrz obležená, kde se žije bídně,
kde zuří hlad, kde mor a smrt jen straší!
Oh, jinak, jinak v staré vlasti naší!
Vy trpěli jste válkou arci téžtéž,
a přece nad nás chytřejší jste byli;
nám válka zprv jen byla kratochvílí
a věřili jsme – oh, ta lež, ta lež! –
v Německa sílu. Shroutilo se všecko!
Má žena stůně, jedno naše děcko
též churavé je, větším chce se jísti,
neb týdny je již u nás Velký pátek.
Oh, s lítostí teď, ano se závistí
se rozpomínám na náš rodný statek.
Ty po rodičích máš jej s mnohým lánem,
pomoz nám, bratře, žně dej skrovný díl!
Tys dřel se, vím, a přec jsi vyvolil
los šťastnější než já, jenž chtěl být „pánem.“pánem“.
Vím také, že jste zanevřeli na mne,
že leta nepsal jsem a svému rodu
se odcizil a zpotvořil své jméno;
že Němku vzal jsem pro velké si věno
a neodolal nižádnému svodu,
jda za bludičkou ctižádosti klamné.
23
Vše pravda, pravda, smutná pravda, žel,
jak všecko dnes bych změnit, zvrátit chtěl!
Než, bratře, s ženou měli jsme se rádi,
a bohatství? Ne, měli dětí kupu,
a tak jen tchán mi pomoh při postupu,
a já jsem podleh – nevíš, jak to svádí!
Pro české jméno ryl mne smíchu dráp,
a sami si je překroutili časem,
choť nových kruhů zalila mne jasem,
dnes bratře, vím to – byl jsem sláb, ó, sláb!
A tak jsem odvyk naší řeči zcela,
a přec – když jednou horečkou se rděla
mi tvář a oči svítily jak blesky,
já blouzně, zase mluvil prý jen česky
(a nikdo z mých mi nerozuměl kolem),
maminku volal, tebe, Andu, všecky.
A kdysi hruď se sevřela mi bolem,
když zaslechl jsem milý hlahol dětský,
jda kolem české školy. A když, hochu,
váš převrat přišel, poplakal jsem trochu
si také v skrytu, jak mne přemoh cit
a mladost písní volala mne jemnou.
Oh, jinak, jinak mohlo se mnou být,
jen kdybych nebyl šel tou cestou temnou,
Na návrat pozdě. Nešlo by to lehce,
a žena moje ani z Vídně nechce.
A tak tu dál jen budem mříti hladem.
Jen do tebe svou naděj ještě kladem!
pomoz nám, bratře! – – – – – –
24