Syn národa

Antonín Klášterský

Syn národa Dr. K. Kramářovi.
Byl podezřelý dávno: jezdil na Rus a na Krymu měl villu, za choť Rusku. Byl učený, a řeči jeho plamen jak zažehoval davy! Nic se nebál a nehrbil se před velebou trůnu. Byl pevný, zlata lesk naň neměl moci a zhrdal třpytem titulů a řádů. Takový člověk je buď blázen velký neb nebezpečím státu. A tak válka když rozestřela přes říš dračí křídla, byl jat a před soud postaven a souzen a odsouzen (dřív, nežli jat byl) – k smrti. Pak zaváhala Vídeň. Usmrtit ho? Smrt jeho sboří poslední snad mosty od trůnu k Čechům, již ho mají v lásce. Na frontách teď již desertují houfně, jak potom? – Orel dvouhlavý ho pustil. A za krátko říš shnilá rozpadla se, a Volnost! vzkřikla utýraná Praha. Stál v čele vlády, snil, že k vládě, moci se pozvedne zas porobený národ v svém vlastním státě. Ale v temných děrách již zmítalo se záští, plné jedu, koupených duší, drzých hebrejčíků a šiřitelů zkázy. Našlo ruku, chlapeckou ruku, vtisklo zbraň v ni zhoubnou a syčelo jen: Nepřítel, hle, lidu! A ruka stiskla – výstřel třesk’, leč střela cíl minula. A přece stihla srdce, jež zaplakalo lítostí a bolem. 38 Šel do ciziny sloužiti své vlasti. A než se vrátil, srazili ho s výše, kde vysoko čněl. Překážel až příliš. Jen stát a národ stále! A co strany? Chtěl, aby jazyk cizáky nám rvaný teď celým státem plně zněl a volně, a v domově svém Čech byl vskutku doma. Hlas týraných od pomezních hor, dětí i matek pláč, sluch zraňoval mu stále, i chtěl jej ztišit. Je kdy na to všecko? Teď radit se jen, co má žito platit, jak mzda být velká, jaká ještě místa a úřady si vymyslet, by všechněch, kdo lační po nich, splnila se touha. A tak šel do řad zas jak prostý vojín. Leč v postavě té přímé dál tu žije svědomí národa, sen všech, kdo smutně se dívávali k bělohorské pláni osmého listopadu, kdo se chvěli nad knihou dějin od let probuzení o naši řeč a národ, v chvílích stesku se těšíce jen vidinou let příštích, a v srdci jásot, ale slzy v očích, den pozdravili volnosti a slávy. 39