Lípa svobody

Antonín Klášterský

Lípa svobody
Zas zabloudil jsem v svého mládí kraj a ze všad plno slyšel dávných zvuků; i starý známý vroucně stisk mi ruku, leč – jaký v očích ležel mu to taj? „Když byl jste tady u nás naposledynaposledy“ – děl s úsměvem – byl„byl obzor ještě šedý, než vy jste říkal: „Buďte,Buďte klidni, lidé, již u konce ta krutá doba běd; což neslyšíte v noci pukat led, což nezříte tmy blednout? Již to přijde!“přijde!‘ A pak to tedy přišlo, Bože milý! My svobody dech lačným rtem tak pili jak zpráhlá půda déšť, a hned se smáli, hned plakali. Ta jindy klidná ves hučela jako úl. Vlak mnohé v Prahu nes, a chtivě zprávy čekali jsme z dáli, co Praha a co Výbor národní, co naše legie a za kolik už dní přijede president, a těšili se tuze. Pak také u nás zabouřily schůze, a řečí smělých plno na nich teklo, a podívaná byla na ten div, jak nejvíce kdo krčíval se dřív, teď nejhlučněji křičel: „Hrom,Hrom a peklo!“peklo!‘ A za pěkné pak jarní pohody, než první žluťák zablýskl se v trávě, již nevím, v čí se zrodilo to hlavě, že budem sázet lípu svobody. Jí pěkné místo nalezli jsme v krátku, a celá ves hned strojila se k svátku. Tři rány za vsí kovář vypálil, a lidí proud se k místu lil a lil; sedláci přišli, selky, starci, děti, 40 družičky mladé, plné pestrých stuh, i školní mládež – radost pohleděti. Hasičské trubky zněly, živý kruh tu junáků stál stráží u fáborů, i čeleď všech se přivalila dvorů. Starosta mluvil, mladý učitel, a student jakýs vzletnou báseň hřměl, leč nejvíc k srdci sáhlo, dojemně, když za písně, s níž odcházeli v dálku nám naši hoši v krvavou tu válku, jsme mladou lípu kladli do země. Již viděli jsme, u vsi naší prosté jak svobody strom tyčí se a roste, jak mohutní a s každým novým létem se všecek bělí drobným sladkým květem, ba mně, a mnohým jiným snad, se zdálo, jak lípa pne a šíří ramena, že slyšet včely...“ – A„A co dál?dál?“ „Již málo. Do rána byla lípa zlomena!“ Bez hnutí, slova, známý můj tu stál. Již znal jsem, co se tmí mu pod řasami. Je více takých škůdců mezi námi? Číst odpověď mu v očích, jsem se bál. 41

Básně v knize V záři svobody: