Maminka

Maminka
Stoh novin jsem přečet – trudno je číst: jen rvačky a rvačky a rvačky! A zrak se mi klíží, z ruky pad list, již tlouci počínám špačky,špačky. A zdá se mi sen, jak venku bych kdes byl na mezi za chalupou, a nebe jak umyto, navoněn les, a já jsem tu s chlapců tlupou. Je Rašín tu, Herben i několik, jichž neznám, a Klofáč a Hlinka a Modráček, Švehla, Stivín i Dyk, a Tomášek zvoncem tu klinká. Jak já se k nim dostal, milý ví Bůh, to už tak do snů snad patří; no, byli jsme všichni druh jen a druh, ne, byli jsme vlastní bratří. A pěkně jsme hráli si chvilek pár a vedli si jako už zralí, než potom, ví Bůh, kdo počal ten svár, jsme všichni se do sebe dali. A maminka – byla tak nemocná! – se před domem na slunci zhřívá; jak prvně když zří, co dávno tak zná, se na vše kol sladce dívá. Tak krásná je, třeba v tváři sta rýh, leč na křik náš zahrozí: Děti! A celý už chumáč s meze se zdvih, a všecko k ní žalovat letí. 50 A maminka všecko srovnává v ráz: „To přejde, jen počkejte do let!“ A věru, jak maminčin zazní hlas, už rána přestává bolet. „To nemyslil zle tak, jak ti to řek!“ a cítíš hned smíření vnadu, a dí-li: „Dám jiný ti skroječek,“ už ani necítíš hladu. A maminka trochu se zachvěla, či se mi jenom tak zdálo? „Což kdybych vám byla umřela? no, scházelo, děti, málo.“ To už nám dodává na konec, a každý odpor se láme, a jak se ptá: „Máte mne rádi přec?“ už voláme všichni: Ach, máme! Hned jeden ji líbá v čela stín a druhý v bolestné rysy a třetí a čtvrtý pad jí v klín a pátý jí na krku visí. „Tak dobře!“ maminka povídá a v očích má démantů blesky. A já vím, že všecko jen se mi zdá, a přec mi tak teple a hezky. 51