Cestou v Alpách.

Cestou v Alpách. Dr. B. Frantovi.
Nad Alpami, v polosnění k nebi jež pnou bílé čelo, slunné jitro podjesenní oko modré otevřelo. Dole srázy chmurné, divé jako cesta do prokletí, výš ve stříbro sněhu živé nelze ani pohleděti. Úžlabinou přes úskalí, přes balvany tisíceré mladistvá se řeka valí, pění se a v skály pere. Podle ní tu osamělý poutník stoupám výš a výše, oko zvyká sněhu běli, ze hluboka ret můj dýše. 17 Kolem klid, jak první jitro genese by vstalo právě, a v hor divých plálo nitro u velebě své a slávě. Tebe, jež, co vědom dýši, hledám všude zemi na té, na prahu tvých valných říší zdravím tady, ticho svaté! Ne to mrtvé ticho hrobů, z něhož, jakož věřím v plese, dřív či pozděj, v jednu dobu také mně pít dostane se. Ale velké ticho žití, prosycené lásky zoří, ve kterém, jak duch můj cítí, veliké jen sny se tvoří! Jaké právě v této chvíli, přírodo, se sny as předou ve tvé duši, plné síly, za záclonou skal těch šedou? 18 Sníš, jak střásti se lbi holé horám sněhy věčné zimy, zasout, pohřbít všecko dole lavinami dunícími, aby ani trocha sledu nezbyla tu po člověku, a bys sama v tichém hledu hleděla v tmy příštích věků? Nebo sladkém vidíš ve snu vyš a výše jaro stoupat, vítězící mladou vesnu v led tvůj síti plno poupat? Nevím, ale síly tvůrčí křídla vlát tu duch můj tuší, jak to novou písní zurčí v svatý klid i mojí duší. A mne sladké bázně příval chvátí, v mech co stoupám hebký, jako bych se tiše díval novým věkům do kolébky. 19