Hřbitov v Pise.

Hřbitov v Pise.
Dlouhé chodby táhnou se v čtverci velkém, oken jejich oblouky světlo padá; v slunce záři bělá se bílý mramor gothických kružeb. Prostřed čtverce zelený trávník svítí, dvě tu staré cypřiše trčí nad ním, smutné vždycky, zdají se tady ještě smutnější, tmavší. Vzadu nejzáz kopule kaple pne se, hledí s výše v hřbitova tiché světy, s prachem dávno mrtvých kde mísí vítr Golgothy hlínu. Uvnitř chodeb na stěnách staré fresky plné legend, vítězství přísné Smrti, jež tu kosí sedláky, kupce, mnišky, kněze i krále. 44 Podle stěny pomníky bílé stojí, sarkofagů řada se táhne dlouhá, na všech mistrů velikých v dávném věku tesalo dláto. Nevím, zda mi do duše více padá smutek hrobů anebo tichá krása, která věčně od věků v nové věky nesmrtná září. Třeba vítr do všech již úhlů světa roznes’ prach tvůj dávno tak, jak bys dláto teď byl složil, zdravit tě mohu tady, mistře Pisano! Ale náhle veliký stesk mě chvátí, jak si tiše vzpomínám, ve snách vidím ten náš prostý u chrámu v slunci dřímat hřbitůvek český. Hroby plné srdíček, fijal, růží, na nichž motýl třepetá bílým křídlem, kam se v svátek s děvčetem hoch v své lásce za ruce vedou. 45 Kde jen nízká zídka se kolem bělá, za níž klasy vlní se dálných polí, kde však sladce dřímá se as jen pod tím březovým křížkem. 46