Buď zdráva mi, révo!

Buď zdráva mi, révo!
Buď zdráva mi, révo plamenná, buď zdráva, buď zdráva, buď zdráva! v níž pověčný dřímá žití vzruch, v níž země své síly, krev svou Bůh a slunce svůj oheň mi dává. Zde na stráních modrých Apenin a všude kol cesty tě zdravím, jak po kmenech šplháš v lezkyň hrách a od stromu k stromu v girlandách se rozpínáš obloukem smavým. A všude tvé hrozny modravé mi vesele kynou a svítí hned jako dvou tmavých očí žár, hned zase jak bujných prsů pár, z nichž pije se nesmrtné žití. 59 A číše když blýská přede mnou a do snů svých lákáš mě ramen, tu zdá se mi, chápu starých zvěstzvěst, a myslím, jen v tobě ukryt jest ten bohům kdys urvaný plamen! Tys v obrazech Vecellia kolorit a humorem v Giustiho zpěvu a v „barbarských odách“ jsi nadšením a v Mazzinim touhou jsi ztéci Řím a vášní jsi v povstalců hněvu. Tys všude, kde blýská lidský duch, kde jaký svět stavěn i bořen, kde v myšlénky žhavé padá čin, tys moderní Léthe křivd a vin a zázračný života kořen. Buď zdráva mi, révo! Seveřan, jsem krví tvou zved’ se a ožil a zdá se mi, každou tvou krůpějí jak nový by žití dar s nadějí a odvahou stékal mi do žil. 60 Nechť každou tu jeseň pavučí tvých hroznů žeň bohatou kreje, a žár jich ať do písní poetů tu v plamenném výšlehne rozletu a z očí žen láskou se směje! 61