Květinářce.

Květinářce.
Na třídě stát líno, obcházeti stoly, viďte, signorino, že to bolí, bolí, prodávati květy, které nikdo nechce, ke vší bídě, již vám život dává, usmívat se lehce. Davy jdou, a vozy hrčí – táhne k páté, a vy tuberosy stále v koši máte; vonných vašich růží málokdo si přeje, zdá se mi, že vaše ruka bílá zimničně se chvěje. 62 Vzpomínáte s mukou, před deseti lety jak vám drali z rukou vaše bílé květy, platili je draze z rozmaru i z touhy za ten z vašich krásných tmavých očí jeden pohled dlouhý? Plné rty vám plály jak list kamelie, svítila již z dáli sněžná vaše šíje, sama květ jste byla, žel, tak krátce, krátce, dnes už se jen usmíváte při tom jako při pohádce. Vlny, zniklé vlnyvlny, a tak dávno k tomu! dnes už košík plný vrátíte as domů do špíny a puchu, do té bídy kleté, signorino, co tu ještě muky, nežli dovadnete! 63 Ó, tak vědět pouze, mládí květ kde mají, létla byste v touze pro něj po všem kraji, nocí, dnem a nocí, šíleně se hnala a teď byste, signorino, viďte, již jej neprodala! Marné fantasie, viďte, signorino, jednou se jen pije mládí sladké víno; dnes je tak a zítra? dobře víte, jednou že vás svadlou pohozenou kytku na ulici zvednou... 64